O mně

Práci s lidmi, kteří potřebovali pomoc, ať již psychickou či fyzickou, jsem se věnovala od chvíle, kdy jsem se ocitla na prahu dospělosti. Jako čerstvě osmnáctiletá dívka jsem nastoupila jako ošetřovatelka do domova důchodců, na oddělení, které bylo považováno za nejtěžší. Většina z obyvatel byla těžce postižených, ležících, stabilně upoutaných na lůžko. Když jsem nastoupila na svou první službu, jeden ze zdravotních bratrů, který zde pracoval, se mě o samotě zeptal: "Proč sem  jdeš pracovat, taková mladá krásná holka?!" s tím, že kdyby on nemusel, nebyl by tam ani minutu. Tehdy jsem ještě nevěděla, že sem byl dočasně přeložen pro své problematické chování na takzvaně běžném oddělení. Tenkrát jsem mu přesně nedokázala odpovědět, jen jsem věděla, že jsem si tuto práci zde sama vybrala a chci pomáhat právě těm, kteří jsou na tom nejhůře. Naši obyvatelé potřebovali ošetřit, umýt, nakrmit, postarat se o osobní hygienu, ale také jejich psychická stránka potřebovala občerstvit. Na to ovšem neměly sestry čas. Náš tým byl malý, nedostávalo se nám kvalitního vybavení a i přes to, že přes všechnu uštvanost sestřiček jsme dávaly do práce všechno a panovala zde dobrá nálada, nebyl čas během pracovní doby na to, abychom projevovaly starým lidem více pozornosti, péče a lásky, než bylo nezbytně třeba. Nechtěla jsem však v našich pacientech vidět jen těla, často bez pojmu o čase a realitě. Pokaždé, když jsem myla, krmila anebo přebalovala, mluvila jsem na ně a dávala jsem si pozor, aby mé doteky nebyly neosobní. Přidala jsem i úsměv a pohlazení. Sledovala jsem, jak zdánlivě beznadějné případy reagovaly velice pozitivně. Naučila jsem se přikládat jim ruce na čelo, na spánky, držet jejich ruce ve svých dlaních a mluvit na ně. Přitom jsem nechávala přes své ruce proudit veškerou něhu, lásku a pozitivní myšlenky. Nejkrásnější odměnou mi bylo, když se člověk, žijící ve svém světě, nemluvící, neschopný prakticky jakéhokoliv projevu inteligentní bytosti, najednou usmál. Když pacientka, apatická a nevšímavá k jinému personálu, najednou "ožila" a natahovala po mně ruce, když jsem se přiblížila. Ale nejen těmto svěřencům jsem se snažil ulehčit jejich nelehký úděl. Úsměvem, rozhovorem, dobrým slovem i vyslechnutím jejich příběhů. Nebyli pro mne jen pacienty, lidskými schránkami, čekajícími na smrt, každý z nich byl příběhem jednoho lidského života. Dostala jsem přezdívku "Andílek". Teprve později, s odstupem času jsem pochopila, že jsem byla ve správném čase na správném místě. Hned na začátku dospělého života jsem se naučila pokoře, empatii, chápání souvislostí i tomu, jak láskyplná energie pomáhá.

Pokračovala jsem ve vzdělávání se směrem, kde by mé doteky mohly být užitečné. Získala jsem osvědčení masérky nejen pro sportovní a klasické masáže, ale toto nově nabyté vzdělání mne opravňovalo také k působení ve zdravotnických zařízeních. Mohla jsem provádět jednodušší rehabilitace včetně vodoléčby. Pacienti mi hlásili, že se po mé masáži cítí daleko lépe, než před ní a že moje doteky léčí víc, než složitá rehabilitace. Když jsem se ptala, jak je to možné, odpovídali, že cítí teplo, příjemný pozitivní náboj a hřejivou, láskyplnou energii, která uvolňuje jejich bolesti i napětí a stres. Zašla jsem si o tom popovídat s jednou senzibilkou a léčitelkou, kterou mi potvrdila, že energie, kterou při masážích a dotecích obecně vydávám, je skutečně natolik pozitivní, že bych ji měla využívat k pomoci lidem. Dodala, že pozitivní energe však nevychází pouze z mých dlaní, ale i z celé mé osoby a že je mým posláním pomáhat. Byla jsem však příliš mladá a tato odpovědnost mne vylekala. Netroufala jsem si ve swvém příliš mladém věku jakkoliv pomáhat lidem daleko starším, vyzrálejším, se životními zkušenostmi, které mně zatím scházely. Místo toho jsem se vydala do světa a pracovala jsem jako modelka. I v branži, která je tvrdá a nemilosrdná, jsem však vybočovala. Bylo mi řečeno, že jsem netypická modelka, která se dokáže ubránit mnohdy krutým poznámkám, jednání, podrazům tím, že se usmívá. Že moje sluníčková povaha nedovolí, abych toto prostředí "neustála". Ustála jsem ho bez psychické a fyzické újmy, navzdory určitým úspěchům, které jsem si vydobyla. Vrátila jsem se zpět do České republiky.

Zde moje rodina prožívala velmi těžké chvíle. Bylo to velmi zlé období. Bojovala jsem s nimi a za ně. Když se vše stabilizovalo, byla jsem chudší o mnoho iluzí o životě a lidech, ale bohatší o spoustu poznání. Ne nadarmo se říká, že co nás nezabije, to nás posílí. Konečně jsem měla čas na budování vlastního života. Začala jsem se věnovat tomu, k čemu jsem tíhla: pomoci lidem. Učila jsem se svou energií pracovat, používat ji, usměrňovat. Studovala jsem východní nauky, učila jsem se od těch, kteří byli na své cestě daleko přede mnou. Odjela jsem do Orientu naučit se speciální masáže, kde jsem byla poučena také o tom, jak důležitá je lidská sexualita, jak důležitá pro spokojený život je 2. čakra ( sakrální ), která je centrem původních, nefiltrovaných emocí a tvořívých sil. Aspekty 2. čakry se vztahují na sexuální energii, zvlášť na energii plození. Kromě ostatních typů masáží jsem se naučila také speciální masáže, které napomáhají jejímu uvolnění.

Nyní mám své malé, příjemné masážní studio v Praze s komorní atmosférou, kde poskytuji masáže a terapie včetně meditací a cvičení.  Jsem velmi potěšena, pokud mi mí klienti říkají, že jsem jim pomohla. Ráda se budu věnovat i Vám. :-)

Každá duše, stejně jako říčka a rostlina potřebuje cosi jako déšť: naději, víru, důvod k životu. Když je nemá, všecko v té duši zmírá, i když tělo ještě přežívá; a lidé budou moci říkat: "Tady v tom těle býval kdysi člověk."

Paulo Coelho